Posledním faktorem...

Posledním faktorem, který ovlivňuje rozhodování vlády, jsou sami vládní úředníci a pracovníci vládních a veřejných institucí – byrokracie. Vládní instituce obvykle vznikly v souvislosti s produkcí veřejných služeb, nebo i tržních statků a služeb. Jejich zájmem je jednak jejich zachování stávajících programů, jednak navýšení rozpočtů. Z pohledu těchto zájmů se snaží ovlivnit volené politiky, tak i voliče a velmi často se spojují, nebo samy vytváří lobbystické skupiny a mohou tak prosadit svůj prospěch, který nemusí být prospěchem všech.

Mechanismus tvorby rozhodnutí (viz Arrowův teorém), existence lobby a konečně zájmy byrokracie představují další faktory, které omezují racionalitu fungování státu a jsou proto zařazovány rovněž do kategorie vládních selhání.

Podstata dobývání renty ...

Podstata dobývání renty spočívá v tom, že se jednotlivci, skupiny (lobby), firmy snaží získat monopolní pozici v určité oblasti nabídky nebo distribuce zboží a služeb a přisvojovat si rentu z této pozice plynoucí.
Vlastní proces dobývání renty spočívá v tom, že se dobyvatel různými prostředky (legálními, např. informační kampaní a ilegálními, např. podplácením) snaží přimět vládu, parlament, veřejné instituce k přijetí výhodných zákonů, poskytnutí výjimek, zavedení či zrušení regulace, nebo zadání státní zakázky ve prospěch zmíněného dobyvatele.

Významným momentem činnosti lobbystických skupin je problém, že ty jsou velmi organizované a proti nim stojí neorganizovaná veřejnost, jíž se nevyplatí získávat podrobné informace o problémech, které se bezprostředně nedotýkají jejích důchodů. Voličům se vyplatí být racionálně nevědomými.

Základním problémem politiků...

Základním problémem politiků je sestavit „správný“ volební program, tj. program, který zajistí volební vítězství. Jedná se o to, jak by se měly volební programy lišit, aby získali co nejvíce hlasů. V této souvislosti se připomíná princip minimální diferenciace.
Z uvedeného principu vyplývá, že programy politických stran se budou vzájemně podobat (s výjimkou extremistických stran). Vyvstává však otázka na základě čeho sestavuje politická strana svůj program. Na tuto otázku se pokouší odpovědět teorém středního voliče.Ten tvrdí, že politická strana bude prosazovat politiku, která maximalizuje prospěch středního voliče.

Mohlo by se zdát, že princip minimální diferenciace a teorém středního voliče vedou k tomu, že politické strany budou nabízet úplně stejné volební programy. Nicméně se programy značně liší. Největší rozdíly vznikají v otázkách rozdělování a přerozdělování důchodů a bohatství společnosti.
Významnými hráči ve veřejné volbě jsou zájmové skupiny (lobby) a byrokracie. Jejich význam spočívá v tom, že mohou ovlivňovat rozhodování nejen vlády, ale i voličů ve svůj prospěch. V této souvislosti se hovoří o dobývání renty (rent seeking).

Veřejná volba

Veřejná volba se realizuje mechanismem přeměny individuálních preferencí v kolektivní rozhodnutí. Kolektivní rozhodnutí mohou být škodlivá, přerozdělující a efektivní.

V demokratickém systému se kolektivní rozhodnutí tvoří potlačením škodlivých rozhodnutí. Toho lze dosáhnout zavedením jednohlasnosti, kdy rozhodnutí bude platit, když se s ním ztotožní všichni (nikomu nebude škodit). Avšak dosažení jednohlasnosti (konsensu) je velmi obtížné. Vždy se může najít někdo, kdo souhlas zablokuje, nehledě na možnost vydírání a prosazování dílčích zájmů. Proto účinnějším mechanismem je většinové hlasování. Tomu však hrozí volební paradox.

Volební paradox nastane, když se nepodaří pro žádné rozhodnutí (žádný program) získat většinovou podporu oproti ostatním programům. Rozhoduje-li se totiž mezi více programy je důležité pořadí volby. Pořadí volby mezi programy totiž může vést k cyklickému hlasování, kdy nikdo nezvítězí. Toto poznání zobecnil K. Arrow, když tvrdí, že neexistuje žádný hlasovací mechanismus založený na většinovém principu, který by zaručoval přijetí efektivního rozhodnutí a zároveň respektoval individuální preference voličů a nebyl závislý na hlasovacím pořádku.

Stejně tak jako v tržním mechanismu ...

Stejně tak jako v tržním mechanismu hraje zásadní roli konkurence, hraje významnou roli i v mechanismu veřejné volby. Základním typem konkurence je konkurence mezi politiky a voliči, kdy voliči se snaží zvolit stranu, která nejvíce vyhovuje jejich zájmům, a politici se snaží maximalizovat hlasy voličů. Ke konkurenci dochází i mezi politiky respektive politickými stranami, které se snaží vyhrát volby, respektive získat co nejvíce křesel v parlamentu.

To, čím se vede boj jsou volební sliby (rozsah veřejných statků a přerozdělování důchodů). To úzce souvisí s časovým hlediskem. Tak jako v ekonomice i v politice existuje krátkodobé a dlouhodobé časové hledisko. Snaha vlády a opozice, respektive příslušných politických stran tak může vést k preferenci krátkodobých opatření oproti dlouhodobým, což se může negativně pomítnout do růstu ekonomiky.

Časové hledisko má ještě další dimenzi. Politici musí ve svých slibech reagovat i na vývoj hospodářského cyklu. Z hlediska politiky je výhodnější uskutečňovat restriktivní opatření na počátku svého volebního období a naopak s blížícími se volbami je výhodnější uskutečňovat expanzivní opatření s pozitivním dopadem zejména na zaměstnanost.
Střídání hospodářských politik v souvislosti s volebním cyklem se označuje jako politický cyklus. Politický cyklus pak může modifikovat hospodářský cyklus.

Podle politiků sleduje člověk veřejný zájem...

Podle politiků sleduje člověk veřejný zájem, podle ekonomů individuální zájem. Vyvstává otázka, zda lze tuto dichotomii v pojetí zájmů člověka překlenout. Vyřešení této dichotomie se týká právě funkcí a postavení státu. Odpověď na tuto otázku dává teorie veřejné volby.

Předmětem teorie veřejné volby je způsob jak jsou individuální preference přeměňovány v kolektivní rozhodnutí a jak se tato realizují a jaké alokace zdrojů je takto dosaženo.
Individuální preference se přeměňují v kolektivní rozhodnutí prostřednictvím volebního mechanismu. Ten vychází ze zákonů v dané zemi a volebního systému. Prostřednictvím tohoto mechanismu dávají občané své volební hlasy různým politickým stranám podle toho, jak jejich volební programy odpovídají jejich představám o budoucím vývoji země zejména v oblasti veřejných statků a přerozdělování.

Politický trh tak můžeme označit za trh svého druhu na němž jsou hlasy voličů směňovány za sliby politiků. Subjekty tohoto trhu jsou voliči, politici, lobbyistické skupiny a byrokracie.

V případě informační asymetrie ...

V případě informační asymetrie je přímo úlohou státu, který usiluje zabezpečení konkurenčního prostředí, jednak podporovat volné šíření informací, jednak v některých případech přímo produkovat informací jako veřejný statek.

Paradoxně snaha po eliminaci tržních selhání může vést k jinému typu selhání a to selhání vlády.
Jako selhání vlády se označují jevy jako jsou neúplné informace, které má vláda o firmách a domácnostech. Ty vedou k chybnému rozhodnutí. Dále k nim náleží délka a složitost rozhodovacího procesu a konečně neúspěšná realizace opatření vlády.

12. Teorie veřejné volby

O stát se zajímá vedle ekonomie i politologie. Politologie se zaměřuje na činnost státu a jeho roli v lidské společnosti. I pro ekonomii představuje stát základní ekonomický subjekt, který má významnou roli v ekonomice. Ekonomie přisuzuje státu obvykle funkce legislativní, stabilizační, alokační, produkce veřejných statků.