7 Fiskální politika, státní rozpočet, veřejný dluh
Teoretická východiska
Hospodářskou politikou rozumíme souhrn cílů, nástrojů, rozhodovacích procesů a konkrétních opatření státu.
Do 30. let 20. století převládal liberální přístup k hospodářství. Hlavní směry ekonomické teorie (ať už klasická škola politické ekonomie či ekonomie neoklasická) vycházely z víry v samoregulační schopnost hospodářství, kdy ekonomika je schopna dlouhodobě dosahovat výstupu na úrovni potenciálního produktu. V tomto liberálním přístupu k hospodářství tedy nebylo místo pro aktivní hospodářskou politiku. Úkolem státu bylo hlavně vytvářet podmínky pro fungování tržního mechanismu.
Od 20. let 20. století dochází k přehodnocování názorů na schopnost ekonomiky dosahovat výkonu na úrovni potenciálního produktu. Podnětem přehodnocení platnosti postulátů neoklasické ekonomie bylo opakování hospodářských poklesů, jejich prohlubování a zkracování amplitudy hospodářského cyklu. Dochází k odklonu od liberálního nahlížení na fungování hospodářství a přiklonění se k názoru, že v nových podmínkách (rozvinutá společnost, existence nedokonale konkurenčních struktur, nepružnost mezd, nejistota…) není tržní mechanismus schopen zabezpečit výkon ekonomiky odpovídající potenciálnímu produktu. Zde se tedy otvírá prostor pro aktivní hospodářskou politiku. Cílem státu je zajistit stabilitu a rovnováhu hospodářství. Hospodářská politika je pojímána jako politika stabilizační a jejími základními cíly je dosažení plné zaměstnanosti a cenové stability. Podporovat ekonomický růst a vnější rovnováhu.
