ad 2) Wagnerův zákon
(Podle německého ekonoma devatenáctého století Adolfa Wagnera). S růstem per capita důchodů v ekonomice roste rovněž relativní velikost veřejného sektoru. Základ tohoto tvrzení byl empirický. Wagner pozoroval růst veřejného sektoru v řadě evropských zemí, ve Spojených státech a v Japonsku během devatenáctého století. Síly, které způsobovaly tyto pohyby v poměru veřejných výdajů ke GNP byly vysvětleny v souvislosti s politickými a ekonomickými faktory. Wagner vysvětlil existenci služeb veřejného sektoru, jako jsou právní služby, policie a bankovnictví zvyšující se komplikovaností výrobních vztahů. Bankovnictví, zabezpečované státními bankami, má spojovat ty, kteří nabízejí přebytkové fondy s těmi, kteří mají nejlepší příležitosti investovat. Růst veřejných výdajů na vzdělání, rekreaci a kulturu, zdravotnictví a blahobyt vysvětloval Wagner v souvislostech s jejich důchodovou elasticitou poptávky. Pro Wagnera tyto služby představovaly nadřazené nebo důchodově elastické potřeby. Proto se vzrůstem reálných důchodů v ekonomice (to jest se zvyšováním GNP) rostou veřejné výdaje na tyto služby více než proporcionálně, což vysvětluje vzrůstající poměr vládních výdajů ke GNP.
