Politické šoky a teorie politického hospodářského cyklu

Někteří ekonomové se domnívají, že podstatu cyklických výkyvů ekonomiky je nutno hledat i v politické
sféře. Podle nich jsou hlavními iniciátory politického hospodářského cyklu dva druhy subjektů. Hlavním
„zdrojem“ jsou vláda a vládnoucí část parlamentu, které mají zájem na expanzivní fiskální politice v období
těsně před novými volbami, neboť se tím zvyšují jejich naděje na znovuzvolení. Druhým „zdrojem“ je centrální
banka, která (ač třeba relativně nezávislá) často podléhá politickým tlakům a zásadám fungování byrokratické
instituce.
Mechanismus politického hospodářského cyklu si můžeme naznačit s pomocí politické Phillipsovy křivky
(dále PPC). Hypotéza PPC je založena na předpokladu, že politikové si uvědomují existenci krátkodobého
substitučního vztahu mezi inflací a nezaměstnaností a možnost využití tohoto vztahu k politickým ziskům.
Předpokládejme, že byla zvolena nová vládní koalice. Za několik měsíců po volbách zjistí, že ekonomika
vykazuje rostoucí míru inflace (bod A v obr. 14.5), neboť hospodářská politika minulé vlády byla příliš
expanzivní. Nikdo zatím novou vládu neobviňuje, tato vláda se přesto rozhodne výrazně snížit míru inflace.
Proto přijímá opatření ke snížení AD, navrhuje např. zvýšení některých daní a snížení státních výdajů a
parlament tato opatření bez větších problémů schválí. Zároveň vyvine vláda silný tlak na centrální banku, aby
snížila tempo růstu peněžní nabídky. Následkem těchto opatření se ekonomika posune do bodu B. Míra inflace
výrazně klesá, roste ale výrazně míra nezaměstnanosti. Toho se však vláda zatím bát nemusí, neboť další volby
budou až za několik let. Po čase se inflační očekávání sníží, ekonomika se přesunuje z PPC1 dolů na PPC2 a vrací
se zpět na úroveň přirozené míry nezaměstnanosti v bodě C.