Pro hospodářskou politiku
Pro hospodářskou politiku z této verze Phillipsovy křivky vyplývalo doporučení dosáhnout pomocí fiskální a
monetární politiky takové kombinace míry nezaměstnanosti a míry inflace, která by byla „optimální“ z hlediska
priorit vlády dané země v daném časovém okamžiku. V této souvislosti se přisuzovala významná úloha i
důchodové politice, která byla považována za určitý nástroj omezování růstu cen. Existují tři alternativní
přístupy k takto zaměřené důchodové politice: „dobrovolná“ kontrola vývoje mzdové a cenové hladiny, dočasné
určení hranice mzdového růstu a růstu cen, případně krátkodobé zmrazení cen a mezd.
Závěry keynesiánské Phillipsovy křivky se však v průběhu 70. let dostávaly stále více do protikladu s realitou
ekonomického vývoje vyspělých zemí1). Ekonomická situace ve vyspělých zemích se stala nestabilnější, začaly
výrazně působit inflační faktory jiné než růst mezd a v určitých obdobích rostla spolu s nezaměstnaností i míra
inflace. To bylo v rozporu se závěry Phillipsovy křivky. Stagflace, která následovala po ropném šoku 70. let,
značně změnila pohled na závislost inflace a nezaměstnanosti a závěry Phillipsovy křivky se staly
neudržitelnými.
