3. Racionální chování spotřebitele a formování poptávky

Rozpočtové omezení spotřebitele = maximální objem finančních prostředků, jež může daný spotřebitel vynaložit na nákup příslušného spotřebního koše, tj. určité kombinace statků x a y. Konstatujme, že všechny spotřební koše, které je tento spotřebitel schopen získat při dané úrovni důchodu a daných cenách, tvoří tzv. množinu tržních příležitostí, která je ohraničena linií rozpočtu. V souvislosti s linií rozpočtu jsme pak konstatovali, že její sklon vyjadřuje „ochotu“ trhu nahrazovat jeden statek druhým, v důsledku čehož tento sklon označujeme pojmem mezní míra substituce ve směně.
Druhou oblastí, jež výrazně ovlivňuje spotřebitelovu volbu, jsou jeho preference, tj. konstatování, že statek x je z jeho pohledu lepší než statek y. Tyto preference pak spotřebitel uspořádává do tzv. preferenční funkce a jejich směr vyjadřuje pomocí užitku. Metodu, na jejímž základě spotřebitel jednotlivými statkům přiděluje konkrétní čísla tak, aby nejméně preferovaný statek dostal číslo nejnižší a naopak nejvíce preferovaný statek číslo nejvyšší, pak označujeme jako užitkovou funkci.
V rámci ekonomické teorie pak existují dvě základní verze teorie užitečnosti, a to:
• verze kardinalistická, která považuje užitek spotřebitele za veličinu měřitelnou v tzv. kardinálních jednotkách (nejčastěji v tzv. „utilech“), což nám umožňuje určit hodnotu celkového a mezního užitku spotřebitele. V rámci této verze jsme pak definovali zákon klesající mezní užitečnosti, jenž říká, že mezní užitek spotřebitele má s růstem spotřebovaného množství statku tendenci klesat.
• a verze ordinalistická, jejíž představitelé hovoří naopak o tom, že užitek, resp. jeho úroveň nelze měřit, ale pouze seřadit v tzv. ordinální škále.