Klasická nezaměstnanost
To, že nepružné mzdové sazby mohou vyvolávat nedobrovolnou nezaměstnanost, je zřejmé. Otázka ovšem
zní, zda jsou mzdové sazby skutečně nepružné a zejména jaké jsou příčiny jejich nepružnosti. Neoklasičtí
ekonomové většinou uvažují v dlouhém období, ve kterém považují reálnou mzdovou sazbu za zcela pružnou.
Pokud je reálná mzdová sazba zcela pružná, je křivka AS vertikální, reálný GDP nezávisí na výši AD a veškerá
nezaměstnanost je dobrovolná.
Pravdou je ovšem to, že tradiční neoklasická ekonomie měla značné problémy s vysvětlením vysoké
nezaměstnanosti v obdobích recese. Pokud jde o nedobrovolnou nezaměstnanost, v roce 1913 připouští A. C.
Pigou, že reálná mzdová sazba se přizpůsobuje pomalu a proto může dočasně vzniknout nedobrovolná
nezaměstnanost. Může vzniknout tehdy, pokud monopolní, odborové nebo jiné institucionální prvky (např.
minimální mzda) na trhu práce brání reálné mzdové sazbě klesnout na rovnovážnou úroveň. Nezaměstnanost je
tedy důsledkem příliš vysoké reálné mzdy2) (např. na úrovni W/P2 v obr. 11.4), která je záměrně udržována nad
úrovní rovnovážné reálné mzdové sazby. Tento typ nezaměstnanosti je běžně označován jako klasická
nezaměstnanost nebo nezaměstnanost z reálné mzdy. Existuje obecná shoda v tom, že značná část vysoké
nezaměstnanosti ve vyspělých západních zemích v 80. a 90. letech je právě nezaměstnaností klasickou. Řešením
situace je podle neoklasických ekonomů v prvé řadě odstranění příčin nepružnosti mezd. Moderními klasickými
teoriemi nezaměstnanosti se podrobně zabývají kap. 13 a 14.
