Význam diskreční fiskální politiky
Diskreční fiskální politika neměla vždy takovou důležitost jako je tomu nyní. Až do 30. let přijímali
ekonomové i laická veřejnost názor, že státní rozpočet by měl být vždy vyrovnaný. Domnívali se, že stejně jako
jednotlivec či rodina, ani stát nemůže dlouhodobě utrácet více než vydělá a zadlužovat se. Dalším obecně
přijímaným pravidlem bylo tvrzení, že zvýšené státní výdaje by měly být doprovázeny zvýšením daní, aby si lidé
přesně uvědomovali, kolik vláda utrácí. Švédský ekonom Knut Wicksell tvrdil, že lidé jsou schopni správně
posoudit navrhované státní výdaje jen tehdy, je-li jim zároveň předložen účet za tyto výdaje – výše zdanění.
Třetím pravidlem byl názor, že státní výdaje a daňové příjmy mají sloužit k poskytování veřejných statků a ne k
manipulaci s makroekonomickými proměnnými.
Po hospodářské krizi v 30. letech však mnoho ekonomů a politiků pod vlivem učení J. M. Keynese odmítlo
víru v klasické veřejné finance. Nové keynesiánské pojetí veřejných financí přišlo s tím, že je zapotřebí
prosazovat expanzivní fiskální politiku, je-li agregátní poptávka „příliš nízká“ nebo je-li ekonomika v recesní
mezeře, i když by to mělo znamenat deficit státního rozpočtu. Zároveň je třeba prosazovat restriktivní fiskální
politiku, je-li agregátní poptávka „příliš vysoká“ nebo je-li ekonomika v inflační mezeře, i když by to mělo
znamenat přebytek státního rozpočtu. Deficit v jednom období by měl být vyrovnán přebytkem období druhého.
