1. Vývoj mezinárodního zadlužení

K mimořádně významnému nárůstu zadlužení dochází v 70. letech. Ve světovém hospodářství se v té době objevují tzv. strukturální krize a v roce 1973 nastává první ropný šok, který nesmírně urychlil diferenciaci rozvojových zemí. Vlivem desetinásobného vzrůstu cen ropy se rapidně zvýšily exportní ropné příjmy rozvojových zemí vyvážejících ropu. Avšak většina z nich nebyla schopná absorbovat tyto tzv. petrodolarové přebytky ve vlastní ekonomice, takže zpočátku jich byla většina uložena v bankách zemí OECD. Příliv petrodolarů do těchto bank vytvořil přebytek kapitálu, který ani RTE nestačily absorbovat, a proto byl nabízen solventním rozvojovým zemím. Za solventní rozvojové země byly považovány země v té době rozvinutější, které byly vybaveny rozsáhlejšími zdroji a měly perspektivu úspěšného rozvoje. Z věcného hlediska byly tedy půjčky poskytovány především nově industrializovaným a prosperujícím rozvojovým zemím, nikoli však zemím pomalu rostoucím nebo stagnujícím s velkými sociálními a jinými problémy. Hlavní oblastí proudění půjček byla Latinská Amerika, méně pak peníze proudily do Asie a nejméně do chudé Afriky.
Paradoxně právě tyto ohromné dodatečné fondy v 70. letech problém zahraniční zadluženosti nesmírně zhoršily. Nejenže suma dluhů tehdy pětinásobně vzrostla, ale navíc celý problém přerostl ze subglobálního do globálního stadia. Příčinou byla především vlna euforie v bohatnoucích rozvojových zemích, velkorysost bank při poskytování nových půjček a úvěrů a zanedbání jakýchkoli regulačních a korektivních mechanismů, které se v této oblasti velmi opozdily. Úvěry soukromých velkobank a vládní úvěry a půjčky byly totiž velmi často poskytovány bez potřebných garancí.