Přiřazovací problém koláčového modelu správy

Jeden z problémů optimální koncepce správních struktur ve federálním systému spočívá v určení, jaké funkce mají být vykonávány tou kterou úrovní (mají jí být přiděleny).
Může odpověď na tuto otázku vzejít z logické analýzy daného stavu, nebo musí být výsledkem politických diskusí? Tieboutův a Musgraveův koláčový model veřejného sektoru vychází z hlediska, že stabilizační a distribuční funkci ve veřejném sektoru by měla vykonávat ústřední vláda a úkolem státu a místní správy by měly být alokační aktivity. Obecně se má za to, že na nižší úrovni správy se alokace zdrojů provádí efektivněji, protože se zde uplatňuje kombinace výstupů, která nejlépe odráží individuální záliby.

Centralizace a decentralizace
Správní systémy nebo struktury se od sebe odlišují, pokud jde o míru decentralizace. Decentralizovanou správou rozumíme systém, kdy řada menších autonomních správních útvarů tvoří federaci států nebo vlád. Zpravidla existuje ústřední nebo federální vláda, která koordinuje aktivity menších místních správních útvarů. Místní správa však mívá autonomii, díky níž si může stanovit vlastní úrovně veřejných výstupů, vlastní kombinace daní a daňové sazby. Míra centralizace závisí na míře autonomie, jakou má místní správa v oblasti rozhodování o výdajích a daních.
Jaké výhody a nevýhody lze spatřovat v různých stupních decentralizace a které správní úrovni (úrovni vlády) nejvíce přísluší vykonávání té které funkce?
Jeden z argumentů často uváděných ve prospěch decentralizované správy spočívá v tvrzení, že poskytuje větší možnost volby mezi různými objemy veřejných statků. Protože preferovaná úroveň poskytovaných veřejných statků se případ od případu liší, zajišťuje decentralizovaná správa díky své schopnosti poskytnout široký výběr veřejných výstupů v souladu s místními preferencemi dokonalejší alokaci zdrojů ve veřejném sektoru.