7. Neoklasická ekonomie
a) Rakouská škola
– nepočítá se do neoklasické ekonomie
– abstraktně – deduktivní metoda zkoumání
– vyznává metodologický individualismus – k hospodářství se přistupuje jako k celku, který chová tak, jak se chovají jednotlivé subjekty celku a aplikuje ho v přístupu k národnímu hospodářství
– metodologický subjektivismus – ekonomické jevy nejsou výsledkem objektivních zákonů
– odmítá matematizaci ekonomie, vyznačuje se (zejména pozdější představitelé) důsledným liberalismem.
– vytvořila specificky rakouskou teorii rozdělování – teorii imputace (Menger).
– odlišný pohled na tržní rovnováhu než neoklasikové. Pro ekonomy rakouské školy je rovnováha méně významná než samotný tržní proces
C. MENGER (19/20s.)
V jeho pojetí se ekonomie stává vědou o lidském jednání (subjektivistická perspektiva). Hodnotu statků odvozoval od užitečnostní teorie – hodnota je subjektivní význam, který má statek pro jedince. Rozlišoval ještě hodnotu užitnou (pro toho kdo spotřebovává) a směnnou (pro toho kdo směňuje), ale obě považoval za subjektivní. Statky rozlišuje na volné (nemají hodnotu, získáváme je bez omezení) a hospodářské (mají hodnotu, protože nezbytnou podmínkou hodnoty je vzácnost, přímo uspokojují potřeby nebo slouží k výrobě). Zavedl též dělení vzácných statků na statky prvního řádu (přímo uspokojují potřeby) a vyšších řádů (uspokojují nepřímo – slouží k výrobě toho, co uspokojí potřeby).
