Hodnotu statků 1. řádu určují 3 faktory:
závažnost potřeby, stupeň nasycení (subjektivní prvky) a množství statku, které má subjekt k dispozici (objektivní prvek). K ilustraci tohoto použil Menger tzv. Mengerovu škálu – v ní římská čísla vodorovně označují jednotlivé potřeby dle naléhavosti a svisle normální označují význam uspokojení potřeby na různých stupních nasycení. Škálu můžeme použít při řešení maximalizace užitku – dle ní spotřebitel dosáhne největšího užitku, když se mezní užitečnosti statků sobě rovnají.
Problém při určování hodnoty statků prvního pořadí představují tzv. tři kazuistické situace – statky vyráběné v podmínkách rozvinuté směny, komplementární statky a statky s alternativní spotřebou
Výrobní proces je dle Mengera jen přetváření statků vyšších řádů na statky nižších, cílem výroby je uspokojení potřeb – to mohou jen statky 1. řádu, takže statky vyšších řádu nemohou mít vlastní subjektivní hodnotu, hodnota je v nich přítomna jako současná hodnota budoucí očekávané hodnoty statku, který z nich vznikne.
teorie imputace (zde negativní imputace) – chceme-li určit hodnotu statku vyššího řádu, ptejme se jaká by byla ztráta užitečnosti v důsledku odejmutí tohoto statku z výroby (užitečnost produkce kterou jsme nevyrobili). Ztrátu užitečnosti spojuje Menger se snížením produkce, zhoršením kvality a zvýšením produkce pro méně naléhavou potřebu.
– zabýval se směnou – ekonomická směna – směna, která každému směňujícímu přináší vyšší subjektivní hodnotu, než které se ve směně vzdává. Ekvivalentní směna je pro něj směnou neekonomickou.
