Na základě této úvahy předvídá, že:
(1) spotřební výdaje v důsledku expanzivní fiskální politiky poklesnou,
neboť jednotlivci budou více spořit a méně spotřebovávat v důsledku nutnosti platit v budoucnu vyšší daně.
Expanzivní fiskální politika nebude mít vliv na agregátní poptávku a reálný důchod. (2) deficit státního rozpočtu
nezvyšuje reálné úrokové sazby, neboť pouze nahrazuje současné daně daněmi budoucími. Jednotlivci proto více
spoří, aby mohli platit v budoucnu vyšší daně. Růst úspor zvyšuje nabídku zápůjčních fondů a kompenzuje
zvýšenou poptávku po zápůjčních fondech danou deficitním financováním zvýšených státních výdajů. Účinky
financování deficitu státního rozpočtu daněmi nebo půjčkami jsou stejné (proto teorém rovnocennosti). Deficitní
financování zvýšených státních výdajů vede pouze k redistribuci důchodu od těch, kteří platí daně, k těm, kteří
obdrží úroky z veřejného dluhu.
Mnozí ekonomové s R. Barroem nesouhlasí. Tvrdí, že růst úspor vyvolaný deficitem státního rozpočtu není
dostatečný ke kompenzování vyšších budoucích daní, neboť mnoho lidí ví, že se budoucích vyšších daní
nedožijí. Budou si říkat: „Lépe, když bude mít stát dnes vyšší deficit s nižšími daněmi, neboť když konečně
dojde ke zvýšení daní, budu už dávno ležet na hřbitově. Vyšší státní výdaje, ze kterých mám dnes užitek já,
zaplatí budoucí daňoví poplatníci.“
