Tranzitorní důchod

Tranzitorní důchod může být dosti významný, neboť v recesi často důchod dočasně výrazně klesá a v
konjunktuře naopak výrazně roste. Pokud jde o tranzitorní spotřebu, je nutno rozlišovat mezi individuální
tranzitorní spotřebou a agregátní tranzitorní spotřebou. Individuální tranzitorní spotřeba má jednoznačně
mikroekonomické důvody a závisí na konkrétní situaci jednotlivců, rodin a malých skupin. V ekonomice jako
celku se však tranzitorní spotřeba jednotlivců a rodin vzájemně vyruší a celkovou spotřebu proto příliš
neovlivňuje. Můžeme proto předpokládat, že mezní sklon ke spotřebě z tranzitorního důchodu je nulový.
M. Friedman rovněž rozlišuje dvě koncepce mezního sklonu ke spotřebě. Dlouhodobý mezní sklon ke
spotřebě je koeficient p v rovnicích (6) a (8). Krátkodobý mezní sklon ke spotřebě je koeficient p.z v rovnici (8).
Tento koeficient je mnohem nižší a ukazuje, že když roste běžný důchod Y, roste běžná spotřeba o podíl rovný
krátkodobému meznímu sklonu ke spotřebě p.z.
Ze spotřební funkce založené na hypotéze permanentního důchodu vyplývá důležitý závěr: spotřeba reaguje
mnohem méně na změny běžného důchodu než předpokládají keynesiánské modely. Hodnota multiplikátoru je
proto mnohem nižší a multiplikační efekt mnohem slabší než ukazují rovnice v kap. 3. Ekonomika je proto jako
celek mnohem stabilnější. K podobným názorům došli také někteří keynesiánští ekonomové. Franco Modigliani
např. sestavil spotřební funkci založenou na hypotéze životního cyklu, která rovněž předpokládá, že spotřebitelé
vyrovnávají svou spotřebu v průběhu času. I to je svým způsobem důkaz, že keynesiánci a monetaristé nejsou v
mnoha otázkách natolik názorově vzdáleni, jak to naznačují mnohé učebnice ekonomie.