V reálné ekonomice
V reálné ekonomice však není autononí spotřeba jedinou složkou spotřeby. Druhou složkou je indukovaná
spotřeba (CI), která je dána tím, že když se disponibilní důchod zvyšuje, zvyšuje se také spotřeba. Počet
jednotek, o který se zvýší výdaje na spotřebu, jestliže se disponibilní důchod zvýší o jednotku, se nazývá mezní
sklon ke spotřebě (mpc = dC/dYD). Předpokládejme např., že domácnosti z každé dodatečné koruny důchodu,
kterou obdrží navíc, věnují na spotřebu 75 haléřů. Jestliže by byly indukované spotřební výdaje jedinou formou
výdajů na spotřebu, pak by se celkové výdaje na spotřebu (C) rovnaly částce:
C = CI = mpc . YD = 0,75 YD (2)
Nyní spojíme rovnice (1) a (2), neboť celkovou spotřebu tvoří jak spotřeba autonomní, tak spotřeba
indukovaná. V našem případě se autonomní část celkové spotřeby bude rovnat 25 mld Kč a indukovaná část
0,75 YD. Tento vztah se nazývá spotřební funkce a ukazuje částku celkových výdajů na spotřebu při každé
úrovni disponibilního důchodu:
C = C0 + CI = C0 + mpc . YD = 25 + 0,75 YD (3)
Tato jednoduchá spotřební funkce říká, že celková spotřeba je sumou autonomní a indukované spotřeby. Z
pohledu na zápis spotřební funkce vyplývá, že celková spotřeba C může vzrůst, jestliže: (1) vzroste autonomní
spotřeba C0, (2) vzroste disponibilní důchod YD a (3) vzroste mpc. V jednoduchém keynesiánském modelu je
tedy spotřeba funkcí běžného disponibilního důchodu.
