Kontraverze mezi keynesiánským a monetaristickým přístupem

Keynesiánský přístup (zakladatelem J.M.Keynes)
– v podobě neokeynesiánství převažující makroekonomickou teorií až do poloviny 70. let.
– orientace na stimulaci AD, hlavním cílem politika zaměstnanosti

Na základě změn ve 20. stol. vyústilo v hospodářskou politiku orientovanou na stabilizaci ekonomiky zaměřenou na dosahování stavu plné zaměstnanosti a v daňovou a sociální politiku (na přerozdělování národního důchodu ve prospěch příjemců nízkých důchodů), protože ve vyspělá tržní ekonomika nemůže úspěšně fungovat pouze na základě samoregulačních tržních mechanismů.

Chápe ekon. systém jako vnitřně nestabilní. Podmínka rovnováhy na trhu statku a služeb vyjadřuje rovnicí I=S (investice = úspory), přičemž investice jako složka AD jsou velmi labilní, což je příčinou, že skutečný výkon zaostává za potencionálním.Vychází ze vztahu,že úroveň nezaměstnanosti je závislá na důchodu (výstupu), jehož rozměr je závislý právě na úrovni agregátní poptávky. Vysoká nezaměstnanost je tak důsledkem cyklického kolísání produktu vlivem nedostatečná poptávky vlivem sklonu ke spotřebě, úsporám a investicím.
=> Proto upřednostňuje nástroje fiskální politiky k doplňování soukromých výdajů státními, tak také proticyklickou politiku ve formě automaticky zabudovaných stabilizátorů (např. progresivní zdanění) a monetární politiku jen jako doplňující nástroj orientující se zejména na nástroj úrokové míry, který měl stimulovat investiční prostředí. Podcenil však inflaci, protož nabídka peněz byla zcela podřízena právě ovlivňování úrokové míry.

AS a AD: Ceny a mzdy jsou nepružné (stoupající AS) a proto může být ekonomika dlouhodobě ve stavu nerovnováhy, tzn. že ve společnosti mohou existovat v důsledku nízké poptávky dlouhodobě nevyužívané kapacity a nedobrovolná nezaměstnanost.