Daňové teorie
Stejně, jako došlo v historii k výrazným změnám obsahu samotného pojmu daň, tak se měnily i názory na to, co to vlastně daně jsou a jaké by měly být.
Angličtí klasičtí ekonomové (Smith, Ricardo). Jejich učení vycházelo z přirozenoprávní teorie, empirismu, individualismu a liberalismu. Přímo tak navazovali na učení Thomase Hobbese (konec 17. stol.), jehož přístup vyúsťuje v první velice významnou daňovou teorii – směnnou teorii daňovou (někdy též teorie ekvivalence). Podle ní jsou daně protihodnotou za služby poskytované jedinci státem. V podstatě se tedy jedná o cenu za vykoupení míru, za ochranu života, za bezpečnost a pořádek. Samotný Adam Smith ve svém “Bohatství národů” doporučuje v zájmu bohatství národa co nejnižší daně, neboť považuje státní výdaje za neproduktivní, nicméně některé funkce státu považuje za objektivně nutné. Vypracoval první ucelenou soustavu daňových principů (tzv. Smithovy daňové kánony).
Ze zcela odlišného pojetí státu vychází teorie oběti (solidarity). Daň tu je mocenským nástrojem svrchovaného státu k dosažení jeho cílů. Je to nutné zlo, povinná oběť v zájmu uspokojování kolektivních potřeb. Přímé protiplnění tu neexistuje, takže se nedá určovat výše daně podle principu individuálního prospěchu. Logicky tak vzniká otázka, podle čeho tedy výši daní jednotlivého poplatníka určovat. Odpovědí je (např. u J.S. Milla) schopnost poplatníka daň platit. Tento přístup je někdy nazýván teorií kapacitní a jeho významným představitelem byl (mnohem později) i český národohospodář Karel Engliš. Významný přínos k této teorii zaznamenal A.C. Pigou. Uplatnil marginální ekonomickou analýzu při hledání odpovědi na “správnou” velikost “oběti” jednotlivých poplatníků.
Daňové principy
Za daňové principy označujeme požadavky na “dobré” daně. Problém je v tom, že jich existuje poměrně velké množství. Při vytváření reálného daňového systému je tak nutno volit kompromisy. Lidé se mohou lišit v názoru na to jakou váhu jednotlivým z nich dát, nehledě na to, že některé principy si přímo protiřečí.