12. Neokeynesiánství
– americká teorie, od konce 40. let do poloviny 70. let je hlavním proudem ekonomie Snaží se o pragmatické přizpůsobení Keynesova odkazu neoklasické ekonomii (neoklasická syntéza).
– odklon od kauzálních závislostí ke vzájemné závislosti,
– výrazně byl podceněn peněžní sektor, nedoceňovala se rizika a zdroje nestability (do pozadí byl zatlačen Keynesův faktor nejistoty očekávání) , které může peněžní sektor vygenerovat, výsledkem byly zjednodušené soudy, které ovlivňovaly hospodářskou politiku → inflační tendence.
neoklasická syntéza – Keynesovu nedobrovolnou nezaměstnanost lze vyvodit i pomocí neoklasického modelu, pokud je splněna alespoň jedna z následujících podmínek: mzdy jsou nepružné směrem dolů, ekonomika se dostane do pasti na likviditu, investice jsou necitlivé na úrokovou míru (eventuelně ještě nepružnost cen). Pokud není splněna alespoň jedna ze speciálních podmínek, bude se ekonomika chovat podle neoklasického modelu a dospěje k plné zaměstnanosti. Soustava se autoreguluje a pouze v určitých situacích je použita Keynesova teorie. Keynesův přístup představuje speciální případ obecné neoklasické teorie, je spíše teorií krátkého období.
Představitelé: P.A. Samuelson (šířil reprezentativní neokeynesiánský výklad), A. Hansen (teorie stagnace), J. Hicks, L. Klein,
