Pevné devizové kursy a domácí cenová hladina

Nemožnost provádět autonomní monetární politiku v systému pevných devizových kursů znamená, že země
nemůže stanovit svou peněžní zásobu podle vlastních potřeb, ale musí ji přizpůsobovat situaci na devizovém
trhu. Když vezmeme v úvahu těsný vztah mezi peněžní zásobou a cenovou hladinou, dospějeme k závěru, že v systému pevných devizových kursů má země omezenou možnost stanovovat cenovou hladinu a míru inflace
podle vlastních představ.
Vysvětlení je následující. Představme si, že Česká republika již má plně konvertibilní měnu a udržuje pevný
devizový kurs oproti ECU, tj. oproti měnové jednotce zemí Evropské unie. Dále si představme, že v Evropské
unii začne míra inflace výrazně převyšovat míru inflace v ČR. Podle relativní verze teorie parity kupní síly v
rovnici (7) by měly vzniknout tlaky na zhodnocení Kč oproti ECU. Pokud ovšem ČR chce udržet pevný
devizový kurs, musí prostřednictvím devizových intervencí bránit zhodnocení Kč, a to prodejem Kč za ECU. To
ovšem vede k růstu devizových rezerv ČR, následně roste domácí peněžní zásoba a poté i cenová hladina.
Celkově se tedy růst míry inflace v Evropské unii nakonec odrazí v růstu míry inflace i v ČR. Pokud by byla
situace opačná (tj. pokles míry inflace v Evropské unii pod úroveň míry inflace v ČR), vedla by snaha o
udržování pevného devizového kursu naopak k poklesu míry inflace v ČR a pravděpodobně k dočasnému růstu
míry nezaměstnanosti.
Celkově lze říci, že cenou za udržování pevného devizového kursu je ztráta kontroly nad domácí peněžní
zásobou, nemožnost provádět autonomní monetární politiku a pravděpodobná nemožnost udržovat plnou
zaměstnanost nebo se vyhýbat inflaci. To však neznamená, že udržování pevného devizového kursu je špatná
strategie. Pevné devizové kursy mají, jak jsme naznačili již dříve, také své významné přednosti.