Zlatý standard

Protože hodnota zlata v relaci k hodnotě jiného zboží se během času příliš nemění, měla monetární disciplína
zajišťovaná zlatým standardem zajistit také dlouhodobou cenovou stabilitu jak pro jednotlivé země, tak pro
všechny země do zlatého standardu zapojené. Je možno říci, že v období do 1. světové války tomu tak bylo.
Cenové hladiny mezi jednotlivými zeměmi a platební bilance byly vyrovnávány automaticky působícím
přizpůsobovacím mechanismem (price-specie-flow mechanism, viz kap. 16).
V roce 1821 po skončení Napoleonských válek se Velká Británie a postupně i další země zapojily do zlatého
standardu, kolem roku 1880 byla již zapojena do zlatého standardu většina zemí. Období od 1880-1914, během
něhož převládal zlatý standard ve své nejčistější podobě, bylo bezprecedentně úspěšné období světové
ekonomické historie. Toto období je charakterizováno velkou expanzí volného mezinárodního obchodu, volným
tokem kapitálu i práce přes hranice národních zemí, ekonomickým růstem, stabilními cenami, stabilními
devizovými kursy a hlavně světovým mírem. Proto dnes někteří ekonomové požadují návrat ke zlatému
standardu. Jejich návrhy jsou však nerealistické, neboť dnešní peněžní systémy se přece jen dosti liší od
předválečných, a ani klasický zlatý standard nebyl bezproblémový4), byl mj. provázen výraznými cyklickými
pohyby, na což se někdy zapomíná.

4) Klasický zlatý standard rozhodně nebyl čistým zlatým standardem, ale spíše řízeným zlatým standardem. Náklady na
udržování čistého zlatého standardu by byly příliš velké (např. periodické střídání inflace a deflace) a proto většina zemí
používala určitého diskrečního řízení svého peněžního oběhu.
Většina zemí měla substituty pro čisté zlaté peníze (těžba zlata byla příliš nákladná) a snažila se chránit domácí ekonomiku
před nepříznivými vnějšími vlivy. Substituty zlata byly především státem vydávané papírové peníze a soukromě vydávané
fiduciární peníze (bankovky a bankovní peníze). Pokud však stát kryl své papírové peníze fixním množstvím zlata a komerční
banky udržovaly fixní poměr mezi zlatem a svými pasivy, zlatý standard fungoval tak, jak měl. Mnoho zemí se navíc snažilo
sterilizovat toky zlata – neutralizovat účinky toků zlata na domácí peněžní zásobu prostřednictvím operací na volném trhu.
Automatický mechanismus vyrovnávání cenových hladin a plateních bilancí navíc neprobíhal přes skutečné toky zlata přes
hranice, ale přizpůsobení se odehrávalo převážně ve formě transferů liber a jiných měn na peněžních trzích v Londýně, Paříži
nebo New Yorku.